Ken Follet: Na věky věků

 

Na druhou stranu - řekněme si to na rovinu, kdyby ta kniha nebyla alespoň trošku zajímavá a čtivá, tak by se asi tolik nečetla. Pokud nás něco nebaví, tak to prostě zavřeme, vrátíme zpátky do poličky a zapomeneme na to (pokud nejsme takoví vytrvalci a nedočteme to jenom na truc, protože už jsme si to rozečetli). Na věky věků nabízí stejně poutavé vyprávění jako Pilíře Země, stejně propletené osudy, hrdiny, které budeme milovat i antihrdiny, kterým budeme přát jenom tu nejhorší smrt a převratné zakončení, kde - což je možná trošku škoda, protože to pak navodí dojem jakési pohádky - všechno končí dobře, zlosynové umírají a ti dobří dosáhnou svých ambicí.

 

Příběh navazuje na dění v Pilířích, jen se odehrává o dvě století později. Zatímco předtím jsme byli ve 13. století, kde se to hemžilo hladem umírajícími lidmi, tentokrát se přesuneme do patnáctého století, kdy Anglii vládl král Eduard III., a kde obyvatele Evropy sužuje mor. Potkáme se tu s potomky svých oblíbených i neoblíbených hrdinů a budeme sledovat jejich vlastní osudy, takřka od raného dětství až po jejich dlouhý, dospělý život.

 

Město Kingsbridge jenom vzkvétá díky katedrále, kterou započal před dvěma stoletími Tom Stavitel a úspěšně dokončil Jack Stavitel. Převorství je rozděleno na dva kláštery - mužský, který má na starosti chod a fungování města a ženský, kde se nachází nemocnice a špitál, sem si pro požehnání chodí nemocní. Tyto dva kláštery se samozřejmě začnou přít - o to víc, když do čela mužského kláštera nasedne někdo, komu jde zjevně jen o vlastní pohodlí a štěstí (ale přiznejme si to - jen málo kněžích bylo v tomhle ohledu v této době jiných).

 

Příběh prozrazovat nebudu, protože bych vás připravila o to nejlepší. Snad jen můžu říct, že je stejně tak zamotaný jako v předchozím dobrodružství a hrdinové si projdou několika zajímavými životními situacemi, které jim budeme jednou závidět, a podruhé je zase litovat. Na druhou stranu, je to napsané úplně stejným vyprávěčským stylem a když se pořádně začtete, zjistíte na padesáté stránce, že ty postavy jsou úplně stejné jako před 200 lety, akorát mají jiná jména. Autor to svedl na geny - jsou to potomci těhle a těhle, takže nezdědili jen zlatavé oči a ryšavé vlasy, ale samozřejmě i vlastnosti, které se evidentně během 200 let nenamíchaly a nezměnily ani trošku.

 

Jedná se o takové oddechové a velmi jednoduché a relaxační čtení někde na zahradě v lehátku (snad jen je ta knížka na držení v ruce někdy moc těžká). Místy je trošku zdlouhavá a pasáže u postav, které jste si neoblíbili, vás nejspíš budou nudit. Zatímco poprvé mi 900 stránek nedělalo během dvou týdnů velký problém, tentokrát jsem se tím prokousávala dva měsíce, a to jsem to občas i stopla, abych sáhla po něčem, kde je méně moru a středověku. Nicméně jsem ráda, že mám zkušenost i s druhým dílem. Je vidět, že autorovi sice v historickém oboru pomáhali jiní, ale v politice se sám zřejmě velmi dobře vyzná...

 

Hodnocení: ***** (4/5 = 80%)