Lloyd Alexander: Kroniky Prydainu - Kniha druhá

Velkolepý příběh Prydainu vrcholí. Šťastný konec přichází klikatými cestami a je draze zaplacen. Ale existuje vůbec šťastný konec? Příběh odvanou staletí a zůstane jen legenda zapsaná v kronikách. O Taranovi, který volil mezi lží a pravdou, zbabělostí a statečností, mezi nenávistí a láskou...

Druhá kniha kronik obsahuje - stejně jako první - tři části. Taran poutník, Král králů a Nalezenec a jiné příběhy z Prydainu.

První dvě pokračují v příběhu Tarana, princezny Eilonwy, barda Flewddura a Gurgiho, zatímco poslední se liší a musím říct, že celý koncept trochu narušuje. Začněme ale od začátku.

Taran poutník. Jak už název napovídá, Taran se v této knize vydá na cestu po světě a snaží se najít své pravé já. Snaží se najít své rodiče, svou skutečnou totožnost, snaží se zjistit něco o své minulosti a ve skrytu duše doufá, že bude dostatečně urozený pro Eilonweinu ruku. Při svém putování narazí na několik různých lidí v různých místech, kteří ho u sebe nechají přenocovat, pomohou mu, nebo se naopak postaví proti němu. Dokonce narazí na muže, jenž mu nalže, že on je jeho otec. Ale všechno to pomine. Dobere se tedy Taran své minulosti, nebo se smíří s tím, co je, zapomene opět na své vlastní touhy a vrhne se na to, co mu přikazuje dobré srdce? Možná pochopí, že jeho pravý domov je Cear Dallben, a že nikam jinam nepatří a nikdy nepatřil. A to právě včas.

V poslední knize Král králů totiž vše vyvrcholí. Nikdo z nich už není dítě, nikdo z nich už nesmí nadále být ani slabý a bojácný člověk. Schyluje se k finální krvavé bitvě, k obrovskému masakru, kterému snad už nelze zabránit. Zapojují se do něj všichni králové, všichni vojevůdci, všichni bardové i farmáři, zkrátka všichni, kterým není lhostejný jejich osud, a kteří se nechtějí smířit s výhrou Arawna, pána Annuvinu, země smrti. Boj ale není to jediné, co Taran musí podstoupit. Musí se znovu vydat do rukou kouzel, intrik, musí být rychlejší než rychlost sama, musí se rozhodovat jako skutečný muž, skutečný velitel a skutečný král. Vybojují tedy Donini synové vítězství, nebo zahalí zemi stín? Do poslední chvíle se situace povážlivě naklání na temnou stranu. A jak to dopadne – to si musíte přečíst, to se převyprávět zkrátka nedá. Finále páté knihy je totiž jedním slovem grandiózní. Všechno, co se dosud zvláštně a často nepochopitelně zaplétalo či objevovalo se najednou rozuzlí a je až neuvěřitelně jasné. Jde jen o to, zda to Taran včas pochopí.

Pokud navíc mohu jako třešničku doporučit jednu scénu, je to nepochybně chvíle, kdy se vyplňuje proroctví věštecké svině.

Uhašen bude plamen Dyrnwynu

a ztracena jeho moc.

Noc se promění v poledne

a řeky vzplanou ledovým ohněm,

než se Dyrnwyn vrátí zpět.

Tato věštba, když se začne vyplňovat na planině mezi zamrzlou řekou a vchodem do dolů, tato scéna, kdy lidé Ušlechtilého národa zrmzlou řeku rozpohybují svými ohni, Eilonwy prozáří celé údolí zlatým světlem své kouzelné koule a vlci a medvědi se vrhnou na nepřátelské lovce, to, jak je úžasně popsaná plus to, jak si to vy stvoříte ve své fantazii, je to, co mě vzalo nejvíc. Je to zlé, je to plné magie, je to krásné a je to nebezpečné. Je to zkrátka dechberoucí. Není to zdaleka vyvrcholení příběhu, ale je to část, na kterou se těším vždy, když ho čtu.

Mapa na předsádce knihy - k přiblížení země Prydain (pro zvětšení obrázku ho zobrazte na nové stránce).

Potom je tu ale ještě šestá kniha.

Je to osm příběhů z doby před Taranovým narozením a opravdu mi vadí, že po obrovském a velkolepém finále pak přijde něco takového. Jsou to spíš bajky, často s jistým ponaučením, vyprávějící krátké příběhy o Collovi, Dallbenovi samotném, o havranovi, vyprávějící příběh o farmáři, co se pokusil získat nesmrtelnost, nebo třeba o harfě která nenechá vlastníka mluvit lži. Jsou psány stejným stylem a stejně čtivě, ale přesto působí po všem rušivě. Je ale jisté, že na začátku by nedávaly žádný smysl, proto jsou umístěny tam kde jsou a je to to nejvhodnější místo. Možná ale, kdyby vyšly zvlášť, něco jako Bajky barda Beedleho u Harryho Pottera jako spíš takové malé doplnění, bylo by to lepší.

I samotný první příběh – Taran poutník – je místy o něco slabší, než ostatní. Pokud jsem v minulé části psala, že nic zde není ponecháno náhodně a žádná pasáž není zaplácnutí prázdného místa, právě tady nějaké takové bohužel najdeme. Jednalo-li by se pouze o část Král králů, neváhala bych. Ale takto musím hodnocení opravdu snížit. Například okrajový boj Tarana s kouzelníkem, co přišel na způsob jak začarovat dokonce odolný Ušlechtilý národ, je jaksi navíc a v dalším ději je naprosto nepodstatný snad krom vděčnosti krále Ušlechtilého národa poté, co Taran zvítězí. Neznamená to však, že je to kniha méněcenná. Celkově jsou totiž Kroniky Prydainu, tím, že jsou ne příliš známé, velmi nedoceněnou fantasy ságou, která může převyšovat jiné, komerčně hodně rozmázlé. Možná je to způsobeno i tím, že neexistuje filmová verze. Líbilo by se mi, kdyby Kroniky někdo natočil. Ale možná ne, možná, že v tom je jejich kouzlo. Jiné fantasy totiž filmem ztrácí jednak velkou část děje a tady nelze vypustit jediný kousek, aby neztratil smysl, a jednak vás připraví o možnost sami si dotyčný svět vytvořit, což je pro Prydain také klíčové. Nerada bych se totiž dočkala sexsymbolu prince Gwydiona či étericky krásné královny Achren a odpudivě zkaženého vzhledu Synů kotle. Takové ty postavy totiž být nemají. Jsou středověké, jsou své a i po čtyřiceti letech po svém sepsání jsou příliš fantaskní, než aby opustily stránky knih.

Navíc, jako malý bonus, mohu dodat, že se tu setkáváme i s jistou formou a jistým zpracováním biblické potopy světa a záchrany zvířat na bájné arše.

Hodnocení: ***** (4 / 5 = 80 %)

Zrecenzovala: Ann Taylor