Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

Tentokrát mám pro vás trochu ošemetnou, lechce psychopatickou a masochistickou záležitost. Říká se, že jeho filmové zpracování je o dost propracovanější než samotná novela, kniha má zase daleko větší uměleckou hodnotu. Já osobně nemohu ohledně umělecké hodnoty Spalovače mrtvol pochybovat. Ale mám na mysli samozřejmě hodnotu knihy, nikoliv jejího hlavního hrdiny...

 

Název zní doopravdy morbidně. Ale o čem tato kniha vlastně je? V novele se objevují časté úvahy hlavního hrdiny na téma život a smrt, až příliš často se v něm objevuje fráze "Z prachu jsme vzešli, v prach se zase obrátíme", o smrti mluví jako o krásné věci, o pohřbu mluví jako o obřadu stejně posvátném, jako je svatba. Navíc je kniha dobrým příkladem zfanatizování lidské mysli jedním z příslušníků NSDAP (= Národně socialistická německá dělnická strana, nacistická strana, krajně pravicová, které předsedal Adolf Hitler), vědomí hlavního hrdiny je členem této strany tak silně ovlivněno, že si hlavní hrdina začne uvědomovat věci, které pro něho dříve nebyly podstatné - uvědomuje si svou německou krev, uvědomuje si, že jeho žena je židovka, svého syna začne vidět jako naprostého slabocha.

V ději odehrávajícím se na samém sklonku 30. let v Praze tou dobou zasažené Mnichovskou kapitulací a následnou okupací, se tedy odehrává naprosto hororový příběh, který má na svědomí jedna jediná věc - fašistické přemýšlení hlavního hrdiny.

 

Hlavní postavou je pan Karel Kopfrkingl. Pracuje v krematoriu, je to právě on, kdo zpopelňuje mrtvé. Často z jeho úst uslyšíme větu: "Z prachu jsme a v prach se zase obrátíme." Jízdní řád smrti má dokonce vyvěšený u sebe doma. Jeho nejoblíbenější knihou je knížka o Tibetu, jeho druhou nejoblíbenější knihou jsou svázané listy o zákonech zpopelňování mrtvých. Je šťastný se svou rodinou. Jeho myšlení je ale ovlivněno jeho kamarádem Wilim, který je členem NSDAP a chce přibrat pana Koprfrkingla jako nového člena. On si díky němu uvědomuje dříve nepodstatné maličkosti - že je německé krve, že jeho žena je židovka a že jeho syn se chová zženštile. Ačkoliv už předtím si toho byl vědom, teď mu to začíná vadit. Své milé oslovuje velice jemně a láskyplně, například: "Něžné,", "Milovaní" apod. Málokdy členy své rodiny oslovuje jménem. Vcelku neškodný měšťák se brzy proměňuje v udavače, maniaka a vraha. Vyvraždí skoro celou svou rodinu, způsobí neštěstí mnoha dalším lidem a sám zůstává nepostižen. Duševně je to jedinec velmi slabý, dá si vnutit cizí názory, ať jsou jakékoliv; je to fanatik.

 

Děj ze začátku možná nezajímavý a chvílemi až nudný začíná nabírat nových rozměrů ve chvíli, kdy je hlavní hrdina - pan Kopfrkingl - povýšen na ředitele krematoria. Se svou ženou to chce večer oslavit. Jdou do koupelny napustit vanu, ale když Lakmé vyleze na židli, aby napravila staženou záclonu, pan Kopfrkingl jí hodí kolem krku oprátku a - ovlivněn vším tím, co mu napovídal Wili - s úsměvem na tváři ji oběsí. Před světem i dětmi to hájí jako Lakméninu sebevraždu. O pár dni později vezme na prohlídku do krematoria Miliho. Protože si ale myslí, že kvůli své zženštilosti bude mít nespokojený život, ubije ho tyčí a hodí do otevřené rakve. Myslí si, že ho osvobodil. Když před policií tvrdí, že svého syna už čtyři dny postrádá, Mili je tou dobou dávno obrácený v prach. Chystá se zabít i Zinu, ale zčistajasna se u jeho dveří objeví vyslanec z Tibetu a oznámí mu, že právě on je další reinkarnací Buddhy. Paradox knihy je v tom, že ačkoliv pan Kopfrkingl způsobí smrt a neštěstí tolika lidem, sám zůstává nepostižen.