Kodži Suzuki: Kruh

Reportér tokijského deníku Asakawa narazí na případ čtyř mladých lidí, kteří z nepochopitelných důvodů zemřeli v tutéž vteřinu na různých místech. Podaří se mu zjistit, že se znali, a že týden před smrtí spolu tajně flámovali ve venkovském rekreačním středisku v horách. Asakawa se tam tedy vydá a v horském srubu objeví neoznačenou videokazetu, na kterou se čtveřice prokazatelně dívala. Když si ji pustí, zhlédne velice znepokojivé posleství. Brzy se totiž i on sám má ocitnout v blízkosti chladné náruče smrti...

K českým čtenářům se poprvé dostává proslavený Suzukiho román - horor, v němž ožívá pradávný lidský strach, a ve kterém zasuté hrůzy a hříchy přicházejí do našich dnů skrze médium moderní technologie.

Tak praví text na přebalu a já jsem si jistá, že hrubou osnovu znáte, protože mnoho z vás jistě vidělo americký remake hororu Kruh. Ovšem tato knížka je úplně původní předloha a hlavně se odehrává v původním japonském prostředí. I když se k nám dostala poněkud oklikou - Suzuki si přál, aby byla přeložena z angličtiny, nikoli z japonského originálu.

Děj je nastíněn jen velmi stroze a já ho nejprve pro ty, co tak profláklý horor přesto neznají, rozvedu trochu víc.

V jeden večer zemře mladá japonka učící se na přijímací zkoušky na náhlé selhání srdce. V tu samou dobu zemře mladý japonský vysokoškolák při projížďce městem na totéž. A stejnou příčinu smrti uvedou u milenecké dvojice nalezené následující den ráno v odstaveném autě.

Možná by si toho nikdo ani nevšiml. Možná by řetězec dál nepokračoval. Jenže mladá dívka byla neteř ambiciózního novináře Asakawy a ten se při návratu domů z práce, pro který ten den zvolil taxík, dozvěděl historku o mrtvém motorkáři. Začalo mu být podezřelé, jak mohli dva mladí zdraví lidé tak náhle zemřít a začal se pídit.

Nutno podotknout, že Asakawa si prožil velmi horké chvilky před dvěmi lety, kdy se v celém Japonsku rozrostl paranormální boom a jeho redakce byla denně zavalována dopisy s okultní tématikou, proto se snažil najít racionální a vědecké vysvětlení.

Čím déle ale nad případem záhadných úmrtí čtyř lidí bloumal, tím méně racionálních vysvětlení se objevovalo. A když se dopátral jedné rekreační chatky, která vypadala jako jediný spojovací bod, pustil si v ní kazetu, na kterou předpokládal, že se dívaly oběti, a shlédl ji až do konce, šla racionalita stranou úplně.

Kazeta obsahovala několik nesourodých reálných a abstraktních výjevů, záhadno jak natočených, a na konci varování, že zemře každý, kdo ji shlédl, pokud....reklama. To, co mělo zachránit život divákům bylo přemazáno a Asakawa propadl panice.

Díky vjemům a příšerným pocitům během sledování ani jednou nezapochyboval, že proroctví je skutečné. Dokonce tak skutečné, že ti čtyři před ním doopravdy zemřeli a jemu samotnému se začaly odpočítávat hodiny posledního týdne.

Rozhodl se ale nevzdat a přijít celé záhadě na kloub. Aby to ale vůbec mohl dokázat, přizval k tomu svého dlouholetého přítele Rjúdžiho, který se bez obav na kazetu podíval.

Rjúdži byl vědec, filozof, profesor na univerzitě a nedal se ničím vyvést z míry, přesto i on musel potvrdit, že hrozba z kazety je skutečná a do pátrání se okamžitě přidal.

Začal tak hon za paranormálními schopnostmi, snaha dostát vědeckému vysvětlení a zachránit si holý život.

Rjúdži totiž zjistil, že scéna na kazetě není natočená žádným přístrojem. Asakawovi vysvětlil, že existují lidé, kteří dokáží na film promítnout svou myšlenku, tzv. mentální fotografie. A že někdo velice nadaný dokázal promítnout více svých myšlenek a vytvořit video. A že to byla žena.

To byl výchozí bod.

Zdá se, že od této chvíle šlo pátrání docela rychle. Díky některým výjevům, které z filmu poznali a díky svým kontaktům mezi novináři i parapsychology se dostali ke jménu Sadako Jamamurová. Jenže tím všechno teprve začínalo.

Asakawovi a Rjúdžimu čas docházel a oni se museli propídit celým životem Sadako i její matky, aby přišli na to, jak kletbu zlomit. Co hůř, kazetu nedopatřím shlédla i Asakawova žena a roční dcerka.

Následující rychlý sled událostí je tak zahnal spolu s tajfunem na Sadačin rodný ostrov, do tokijského divadelního spolku, do archivů a končin, v kterých se ani jeden z nich nevyznal. Nakonec je pátrání zaválo až k starému doktoru Nagaovi, který, jak se ukázalo, Sadako znásilnil, uškrtil a její tělo hodil do studny.

Jenže nic není tak dokonalé a prosté, jak se může stát. Ani v tuto chvíli ne.

Sadako si totiž i nadále vybírá svou daň z ústrků, a i když jsou její ostatky vytaženy ze studny a řádně pohřbeny, Rjúdži umírá.

Co je vlastně řešení kletby a proč a jak vznikla?

Celá kniha se mi, musím říct, opravdu líbila. Nejvíc mě nadchlo Japonsko. Žádný New York, žádný John a Jack, ale Tokijo, ostrovy, jejichž japonská jména si ani při nejlepší vůli nevybavím, melodické jméno Sadako, Asakawa a mnoho dalších. Úplně něco pro mě nového. Navíc je to "originál originálu" a vysvětluje to, na co mi film nikdy odpovědi nedal.

Pomalu a velmi srozumitelně vysvětluje jak kazeta vznikla, proč se šíří dál, proč lidé umírají, za co se Sadako mstí. I když se mi zdá, že jedna položka z vysvětlení by klidně mohla být vynechána a ač je to celé naprosto logické, není to zase až tak poetické.

A velké plus navíc je to, že hlavní postavou není hysterická žena snažící se zachránit svého syna, nýbrž novinář snažící se chladně uvažovat a přijít na vysvětlení, ale přesto podléhající panice, co má po boku druhou hlavní postavu, svůj pravý opak. Takže rozplétání záhady vlastně nestojí na náhodách a náhodných nápadech jednoho. Naopak jsou to jasné úvahy dvou mužů, kteří se vzájemně doplňují, hledají a sami by na celou hádanku nikdy nepřišli. Navíc ve skutečnost prokletí doopravdy věří.

A není to jen čistý děj, co mě zaujal. Často se objevují i různé podstatou filozofické otázky o lidském strachu, o tom, jak to bylo před velkým třeskem, teorie o tom, že viry a buňky byly kdysi jednotné, stejně jako vůbec světlo a tma.

Nemůžu si odpustit pochvalu elegantního vyřešení kazety, na které film úplně zapomněl. Překvapilo mě, jak logické a pochopitelné to vlastně je.

Přesně pochopením tohoto kniha končí a myslím, že končí na správném místě. Ideálně vytváří půdu pro své pokračování, které na mě už čeká doma, a jehož "recenzi" vám taktéž brzy přinesu.

Hodnocení: ***** (5 / 5 = 100 %)

Zrecenzovala: Ann Taylor